Mnoho dvojic vztah snadno vzdává

Rozhovor s Denisou Říha Palečkovou pro žena.cz

Proč se v českých rodinách pořád “jede” v modelu, kde žena dělá všechno, muž jen něco? Co z takového nastavení může vzniknout a jak ho případně změnit?

Jak si zařídit svůj život tak, aby člověk nežil v permanentní frustraci, že stíhá všechno kolem, jenom ne právě svůj život? Ptala jsem se lektorky partnerských vztahů Denisy Říhy Palečkové. 

Dá se říct, kdo je největším „viníkem“ v nastavení současných českých rodin, kdy žena dělá osmdesát procent práce a muži odhadem dvacet procent? Myslím tím, když žena pracuje, stará se o domácnost a ještě pečuje o děti a muž chodí jen do práce?

Lví podíl nese tradice. Tradiční ženská role – péče o domácnost a děti – byla před sto lety doplněna o vyšší vzdělání pro ženy a později o masový nástup žen do práce. Tak jako se ženy hlásily o právo studovat a možnost pracovat, muži nikdy „nebojovali“ za „právo“ starat se o děti a domácnost! Všichni jsme vychováváni k tomu, pracovat. Každé dítě je ve škole vedeno k tomu, přemýšlet nad tím, čím se jednou bude živit. Chlapci i dívky bez rozdílu. S péčí o děti a domácnost už tomu tak není.

Zásadní roli hraje model, který odkoukáme doma od svých rodičů. Pokud se máma i táta starali o domácnost rovným dílem, pravděpodobně to pro vás bude ta
nejpřirozenější věc na světě, to samé dělat i očekávat. Skandinávské země jsou jedním z příkladů, kde rovnost pohlaví funguje i v tomto ohledu v praxi. Muži uklízí a hrají si s dětmi, aniž by přišli o „koule“ a byly z nich zženštilé baby v mužském těle. A ženy to již očekávají. Prostor, ve kterém žijeme, tak hraje velkou roli. Chtě nechtě přebíráme většinu zajetých modelů. Změny se mohou dít pozvolna, na základě vědomé volby a vnesení nových prvků do rodinného života. Návyky nebývá snadné překonat, ale není to nijak nemožné.

Častý scénář vypadá asi takto: Rodina je naoko funkční, muž i žena pracují, přesto matky dělají komplet všechno, jsou ztrhané, muži sice také pracují, ale místo času na dítě a rodinu si nutně musí nechat čas na své koníčky, aby od práce a rodiny vydechli. Kdy může vydechnout žena? Pomineme-li služby profesionálních chův a babiček, které nejsou dostupné pro všechny.

Je to především žena, která by měla se stejnou samozřejmostí očekávat prostor pro svůj odpočinek a zábavu. Pravděpodobně bude potřebovat jinou formu odreagování než její muž. Ale aby k „času pro sebe“ dospěla, musí nejprve cítit zevnitř sebe, že je to něco, na co má právo a co je zcela samozřejmé. Podle toho pak může začít skládat okolnosti vnějšího světa.

Jednak je velmi pravděpodobné, že žena, která je zvyklá věnovat se svým zálibám a dělat si na ně prostor, potká partnera, který jí v tom rád pomůže. Pokud žena přijde do vztahu s nastavením „obětovat se“ a „obětovat vše“, přizpůsobit se a podobně… možná časem zjistí, jak je ztrhaná. V opačném případě může zažít výkyvy, kdy má na sebe času méně – kam patří i příchod dětí – ale protože má nastavený určitý vnitřní standard, přirozeně se bude snažit ve svém životě znovu vytvořit to, na co je zvyklá. Taková žena mnohem častěji a snáze vyhledá služby pomocnic – chův, hlídaček, úklidové služby… Pokud má hlouběji do kapsy, vymyslí a zorganizuje „hlídací tábory“ pro děti své a svých kamarádek, které se tak budou střídat v péči o více dětí najednou. Pokud je představa péče sama o sebe a své nitro v ženě pevně ukotvená, nestane se jí, že by byla rodinnou posluhovačkou dětem až do puberty. Možná si sáhne na dno v miminkovském a batolecím věku svých dětí… anebo ani to ne. Mnoho žen se nezdráhá dát nemluvně na pár hodin babičce, ne aby doma uklidily, ale aby si zašly do wellness.

A pokud takové nastavení ženy nemají. V čem dělají chybu?

Myslím, že základ je ve vnitřním nastavení. Možná i přehnaná touha ženy „zalíbit se“ a z lásky dělat věci, které bych dlouhodobě dělat nechtěla. Nebo spíš nemohla. Připravenost přetvářet se do podoby, o které si myslíme, že je pro partnera žádoucí. Za tím vším může být přehnaná sebekritika, nízké sebevědomí a představa, že lásku si musím zasloužit. Ovšem v takovém modelu se dá vydržet maximálně pár měsíců. Otrlejší povahy tak přežijí i více let. Na úkor vlastního vyhoření, napětí a ve výsledku i partnerského odcizení.

Pokud si žena sama sebe neváží, nemiluje se a nestará se o potřeby své duše a těla, jak by něco takového mohla očekávat od svého partnera? Je opravdu důležité začít sama u sebe. A pokud z vlastního domova takový model neznám – například jsem viděla mámu vždy sedřenou a vynervovanou – je užitečné poohlédnout se po ženách v mém okolí, které to umí jinak. Pozorovat je, vnímat a naučit se to také.

Nakolik se vztah a potřeby jednotlivců v něm změní narozením dítěte?

Dítě je pro mnoho vztahů velká výzva. Zhruba polovina manželství se rozpadá do tří až pěti let od svého vzniku. Což je přesně doba na početí a zplození jednoho až dvou dětí. Rozvodové statistiky ukazují, že velká část párů toto zátěžové období nezvládne. Dítě znamená obrovskou časovou a energetickou investici a je v tom nejhlubším slova smyslu učitelem lásky. Nutí své rodiče překonávat věci, na které by před zplozením potomka ani nepomysleli. A není divu, že jeden i druhý rodič bývají chvílemi na dně a nastupují do prohlubující se spirály neporozumění a odcizení.

Dítě vynese na povrch hluboké rodinné, rodové a osobnostní vzorce. Je to příležitost k osobnímu růstu a transformaci toho, co nefunguje. V lepším případě z toho oba vyjdou posílení a moudřejší. V horším se vztah rozpadá a bolest s tím související mívá mnohaleté, nebo i celoživotní dozvuky…

Mnoho rodin se rozpadá. Matky samoživitelky nebo otcové samoživitelé pak mají většinou režim: práce nebo dítě. Když je dítě u expartnera, mnohdy tito lidé pracují ještě víc, aby pak v čase, kdy mohou být s dítětem, s ním opravdu byli co nejvíc. Těžko se jim hledá čas pro sebe, když je výdělek pouze na nich. Jak si poradit v těchto případech?

Dobrý time management a vnitřní nastavení: zapojit kamarádky, příbuzné a podobně do péče o dítě/ děti. A když je dítě s druhým rodičem – tak je to o to jednodušší z hlediska času. A je opravdu volba dané ženy (muže), zahrnout do svého pracovního života i čas na sebe. „Nemám čas“, „musím“… to vše souvisí především s vnitřním nastavením v sobě. Pokud se točíme v takovém cyklu, doporučuji dávkovat si chvíle na sebe po menších kouscích. Třeba i tak malých, že se vědomě zastavíme na pět minut a třeba si vychutnáme kávu, aniž bychom u toho pracovali, vyřizovali hovory, přemýšleli nad něčím dalším a podobně.

Když se vrátíme k tématu úplné rodiny. Co se musí naučit muži a co ženy, aby kooperovali tak, že budou mít i v budoucnu spokojený vztah a rodinu?

Myslím, že je k tomu třeba velká dávka sebereflexe a flexibility měnit ty vzorce chování, které nefungují a do vztahu a života vnášejí bolest. Je důležité mít vždy na paměti svou vizi – jaký vztah si přeju žít? Jak se chci cítit v manželství a rodině, které spoluvytvářím? A vzít za vztah stoprocentní zodpovědnost. I v těžkých chvílích nacházet nové způsoby a dělat kroky, které vedou k hlubší harmonii, porozumění a lásce.

Jaké vzory do budoucnosti připravujeme svým dětem, když spolu žijeme v takto nefunkčních vztazích?

V české společnosti mnoho dvojic vztah i manželství poměrně snadno vzdává. „Neklape nám to spolu, tak jdeme od sebe.“ V domnění, že v dalším vztahu a s dalším partnerem to bude lepší. Ve většině případů se však nejedná o špatný výběr partnera, ale o chybějící schopnost procházet náročnými životními momenty s otevřeností, vytrvalostí, s pevnou vizí vztahu a lásky, kterou chceme v životě vytvářet a žít. I s ochotou něco pustit a něco začít dělat jinak.

Z toho se dítě může mnoho naučit. Ví pak, že ne vždy je v životě vše snadné, ale že s každou situací lze naložit tak, abychom v rámci daných možností vytvořili to nejlepší. Že v náročných podmínkách nemusíme rezignovat, ale že někdy jsou i obrovským darem, který slouží dalšímu růstu naší osobnosti. Funkční vztah není jen „procházka růžovou zahradou“, a pokud se rodiče snaží všechny problémy zametat pod koberec a navrch držet dekorum, nepomohou tím sobě ani dětem. Při potlačování a přetvařování se je vždy jen otázka času, kdy to všechno bouchne. V každou chvíli máme možnost si vybrat, jak zareagujeme na to, co se děje v našem životě. V tom je naše svoboda. A když opravdu pochopíme, že se nemusíme chovat jako chudinka a oběť, máme vyhráno.

Je možné, že tyto děti budou opakovat chyby svých rodičů, nebo se z nich mohou i poučit a dělat to ve své dospělosti jinak?

Tendence dělat ve svém životě to, co jsme zažili doma, je velmi silná. Mnoho žen i mužů si říká, tak takhle NIKDY… a pak se přistihnou, jak na sebe a na své děti křičí, nebo naopak zarytě mlčí úplně stejným způsobem, jak to zažili doma. Když toužíme po změně, je důležité dívat se nejen na to, co nechci. Ale především na to, co CHCI. Sledovat, které modely chování mě u ostatních inspirují? Vědomě vyhledávat rodiny a vztahy, které jsou inspirující, a pozorováním se učit, co dělají a jak. Co dělají jinak?

A pak sem patří ochota opustit zajeté vzorce chování a zkusit to jiným způsobem. Je to asi, jako když praváka chcete naučit psát levou rukou. Zpočátku to nejde. Písmenka jsou hrbolatá. Psaní jde pomalu. Ale při vytrvalosti a cviku se i pravák naučí psát plynule levou. A podobně můžeme vykročit z nezdravého modelu vztahu a s vytrvalou praxí a sebereflexí dělat ve svém životě i zcela zásadní změny – na všech rovinách.

© Mgr. Denisa Říha Palečková, 2017

Publikováno na žena.cz